Velmi obecná úvaha místo úvodu

O významu systému Doré I.

 

Všichni jsme denně přesvědčováni, že žijeme v „informační době“, že zažíváme „informační revoluci“ atd. Ten kdo si pod pojmem informace představuje závěje reklamní pošty, pokleslá periodika a nekonečné proudy banalit tekoucích z rádia a TV, tak je jistě „informacemi“ sycen více než dostatečně.

Jakmile však hledáme skutečné informace, tak rychle zjistíme, že to není tak snadné. Na internetu se probíráme horami balastu, v knihovně čekáme na meziknihovní výpůjční službu, případně na vrácení knihy jiným čtenářem. Přitom teprve po prolistování obvykle zjistíme, zda obsahuje to, co jsme očekávali.

Nejsme na tom o moc lépe ani jako autoři či zpracovatelé formací. Články, výpisky, odkazy, fotografie, zvukové a obrazové záznamy se hromadí tak, že za čas musíme do archivování zavést nějaký systém. Volba systému bude tím složitější, čím budou naše informace „heterogennější“. Je v podstatě lhostejné, zda svoje informace ukládáme do krabic a šanonů nebo do počítače. Pokud budeme archivovat jen několik typů dokumentů s předem jasným použitím (např. jen obchodní korespondenci a faktury), tak problém nebude příliš složitý. Pokud však potřebujeme pracovat s obecnými informacemi, jejichž strukturu a použití předem neznáme je problém mnohem horší. Pokud své informace potřebujeme sdílet s kolegy, rodinou, nebo uživateli internetu, tak se problém dále komplikuje. Dá se říct, že nemá obecné řešení.

Příklad:

Předpokládejme, že chci sdílet s několika přáteli dokumentaci společných dovolených. Chceme sdílet fotografie, texty, zvukové záznamy a videa. Ve skupině je např. historik, zoolog, novinář a architekt. Všichni fotografujeme, píšeme, natáčíme zvukové i obrazové dokumenty. Dokumentaci chceme sdílet, protože každý z nás chystá odborné články z těchto dovolených a současně dohromady píšeme cestopisné reportáže. Přirozeně chceme nasbírané dokumenty použít i pro rodinné album a k prezentaci našich aktivit přátelům a známým. Všichni jsme pilní, tak nám každý rok přibývá několik tisíc dokumentů. Velmi rychle zjistíme, že do sdílených dokumentů musíme zavést nějaký systém.

Ihned vznikne problém s volbou kritérií, podle kterých chceme dokumenty třídit. Máme preferovat místopis, chronologii, nebo obor kterého se dokument týká? Jaké další hlediska chceme zavést? Každý z nás bude mít svoje požadavky, které bude chtít do systému zařadit. Systém se rychle rozroste, a každý z nás bude rozumět jen části použitých kategorií.

Po chvíli používání zjistíme, že potřebujeme další a další kategorie. Časem zjistíme, že našimi kategoriemi „standardizujeme Universum“, že máme snahu realitu přizpůsobovat zvoleným kritériím, a vše, co do těchto kritérií nezapadá potlačit. Tyto potíže vznikají z toho, že se dopředu nemůžeme omezit jen na konečný počet vybraných kategorií, že musíme zůstat otevření novým kategoriím a pohledům. Další potíž spočívá v tom, že neumíme odhadnout budoucí požadavky, které na systém budeme klást. Čím obsáhlejší data bude naše sbírka obsahovat, tím budeme potřebovat podrobnější, jemnější a přesnější třídění.

Současně budeme muset řešit „distribuci dokumentů“. Musíme se umět postarat o to, aby dokumenty byly všem přístupné, aby nás sdílení dokumentů příliš nezdržovalo a přitom zajistit dokumenty před ztrátou či poškozením.

Budeme se často dostávat do podobné situace, jako když hledáme na internetu či v knihovně. V informacích kolegů se budeme špatně orientovat, nebudeme všemu rozumět...

Na tomto vykonstruovaném příkladě čtyř přátel vidíme, jak je katalogizování a sdílení heterogenních nestrukturovaných informací obtížné. Šlo však jen o skoro soukromé libůstky našich vymyšlených přátel. Tyto problémy jsou však obecné a jsou do značné míry příčinou současného „informačního nepohodlí“ se všemi komplikacemi a společenskými dopady.

Pasivní vidění světa

Povrchní pozorovatel světa má dnes často pocit, že poznání světa je v podstatě ukončeno, „že je vše hotovo“. Současné úsilí chápe jen jako drobné doplňování a upřesňování tohoto, víceméně hotového obrazu. Mezi námi a realitou totiž stojí spletitá vrstva symbolů, schemat a zjednodušení, které nám pomáhají obsáhnout Universum.

Protože běžný pozorovatel obvykle nemá možnost tyto symboly konfrontovat s realitou (kdo z Čechů ví jak vypadá Kosmova kronika...), tak ani nedokáže odlišit reálná zjednodušení od fikce, nevidí rozdíl mezi astronomií a astrologií.

Spletitost oborů a kultur

Dnes je svět popisován stovkami oborů, kultur, podoborů a specializací. Každý z nich si vytvořil vlastní postupy, hodnoty, nástroje a pojmy. Oborů i kultur neustále přibývá. Tím stoupá fragmentalizace pohledů na svět. Specializace a kulturní diferenciace se prohlubuje a tím se postupy a pojmy popisující svět od sebe dále vzdalují. Zákonitým důsledkem tohoto stavu je, že jeden pohled je popsán z mnoha špatně slučitelných pohledů. Jejich syntéza je pro jejich neslučitelnost čím dál obtížnější.

Dochází tedy ke fragmentalizaci a relativizaci znalostí, k jejich rozptýlení do odborných, lokálních, jazykových či kulturních ostrůvků – clusterů, které pro svou odlehlost ztrácejí význam.

Realita
je vzdálenější než její výklad

V dnešním světě, přesyceném informacemi, dochází k paradoxnímu jevu. Místo původní informace se nám předkládá její výklad, neověřitelná interpretace. Místo reality dostáváme její kostru. od základní učebnice po vědeckou monografii postupují autoři podle stejného schématu. Z původní mnohosti abstrahují několik jevů, z nich vyberou typické představitele, a ty zeširoka analyzují. Čtenář musí věřit předloženým argumentům, protože přístup k původním zdrojům je komplikovaný, nebo není možný vůbec.

Varujícím je to, že na tyto „základní práce“ navazují další práce, které původní znalost dále erodují a nahrazují realitu „vědeckou konvencí“, nahrazují původní mnohost jen jejími symboly a schématy. Čtenář již obvykle nemá praktickou šanci si předkládaný výklad ověřit (obvykle extrémně pracné).

Vytvářet abstrakce nad složitou realitou je rozhodně nutné a správné. Vždyť jen díky nim jsme schopni alespoň v hrubých rysech chápat Svět. Tyto abstrakce však musejí být ověřitelné. Vždyť každý detail může být zobecněn, upřesněn či nově interpretován. Každý jev má své „okrajové podmínky“. Vnímatel tedy musí mít možnost, alespoň v hrubých rysech ověřit platnost abstrakce pro konkrétní problematiku, nebo své chápání světa.

Umělá realita současného světa

Každý z nás příjme snadněji informaci, která dobře zapadá do zavedených struktur a pojmů, než informaci, která se tomuto zařazení vzpírá. Redaktor prestižního časopisu bude jistě preferovat práci, která doplňuje současné struktury poznání, než práci, která do těchto struktur nezapadá, případně je bourá. Můžeme tedy říci, že význam konkrétního objektu či jevu posuzujeme zejména podle jeho významu v přijatém klišé, nikoliv v jeho vztahu k realitě.

To tedy znamená, že ty skutečnosti, které se neslučují se současnou konvencí vylučujeme na okraj poznání, místo toho, abychom je chápali jako výzvu. Současné postupy nahrazují realitu jejím konvenčním symbolem konzervují omyly a brání verifikaci znalostí.

Hlad z nadbytku

I když jsme zahlceni proudem informací, tak každý víme, že vyhledat konkrétní fakta bývá velmi obtížné. Musíme projít mnoho balastu než najdeme potřené, a přitom tušíme, že většina relevantních informací nám zůstává skryta. Potíž je v tom, že nemáme žádné spolehlivé univerzální „schéma světa“, které by strukturovalo naše poznání, a v nestrukturovaných informacích neumíme hledat.

Druhou stranou téže mince je pomíjivost nových informací. Denně jich vzniká obrovské množství. Protože neznáme univerzální způsob jak je třídit a strukturovat, tak se velmi rychle rozplývají do tisíců parciálních zdrojů, případně jsou překryty novými a zanikají. Je tristní, že „doba života informace“ je často kratší, než je čas potřebný k jejímu vstřebání. To znamená, že tyto informace zapadnou dříve, než je využit jejich potenciál.

Odpor k racionalitě

Všichni asi vnímáme, že veřejnost cítí odpor k vědě a strach z techniky. Uvědomujeme si, že tyto averze vznikly hlavně tím, že dnešní poznání „uteklo“ znalostní výbavě většiny z nás. Vždyť například ještě v první polovině 20. století každý vesnický kluk rozuměl svému okolí lépe, než dnešní vysokoškoláci. Stačilo, aby proběhl místní kovárnou a truhlárnou, aby navštívil ševce a krejčího, chvíli pomáhal na stavbě a v hospodářství. Potom byly tyto znalosti doplněny a utříděny jednoduchým vzděláním, a kluk pochopil naprostou většinu jevů a předmětů, které jej obklopovaly.

Dnes žádný vzdělaný odborník nemůže tvrdit, že zná všechna zákoutí svého oboru, natož denního života. Přitom se denně potřebujeme rozhodovat o věcech, o kterých máme jen mlhavou představu. Nejde jen o velká kontroversní témata typu jaderná energetika nebo genetické manipulace, ale zejména o denní posuzování a interpretaci běžných mediálních informací, nebo o výběr spotřebního zboží.

Proto je asi zákonité, že veřejnost rezignovala na systematické chápání světa, který přijímá jen jako řadu navzájem nesouvisejících klipů. Snad proto neumí rozlišit mezi realitou a šamanstvím. Obojí je pro ni stejně neuchopitelné a stejně obtížné k ověření.

Ve výčtu problémů, které souvisí s bariérami v přístupu ke znalostem a informacím můžeme pokračovat velmi dlouho. Zejména výčet praktických dopadů a ekonomických ztrát vznikajících z nedokonalého využití znalostí a informací by byl obrovský. Autoři se domnívají, že tyto ztráty představují několik procent světové ekonomiky.